Carabus (Limnocarabus) clathratus



Nechtěným a nepříjemným slovním a myšlenkovým spojením jsou v České republice pro druh Carabus clathratus  bohužel slova 'Novomlýnské nádrže'. Nádrž je opravdu přiléhavé slovo pro tento odporný paskvil produkovaný betonovo-politickou lobby. Mocipán tomu ještě říkal vznešeně 'vodní dílo'.  Měl jsem možnost osobně zažít, jak vypadal obrovský mokřad ještě v průběhu stavby, která trvala několik let, takový to býval rozlehlý prostor. Za buldozery a bagry vyčištěným prostorem stál ještě místy prastarý lužní les se stojící vodou v přirozených a hlubokých tůních se spoustou popadaných kmenů stromů, jinde rozlehlé rákosiny a neprostupné vrbiny - na některých místech to opravdu vypadalo jak v Dunajské deltě. Dnes tyto samé místa jsou mrtvou pouští, dá-li se to tak obrazně vyjádřit o zapáchající a hnojené vodní ploše, jejíchž břehy jsou většinou tvořeny rozpadajícím se betonem a asfaltem. Několik ponechaných mrtvých kmenů stromů pro kormorány už vadí, neboť i oni se stávají přítěží rybářskému 'průmyslu'.



Dnes již  vzácné  barevné  fotografie mušovského a strachotínského luhu. Pořízené jsou někdy v 70. a následně i v 80. letech minulého století. Jsou digitálně zkopírovány z mých pečlivě uchovávaných barevných orwo - diapozitivů. Takových barevných fotografií přímo zevnitř luhu se zachovalo velmi málo, na internetu drtivou většinou převažují černobílé fotografie z později zatopené vesnice Mušov, několik celostních pohledů z Pálavy nebo z okrajů lužních lesů a okolních jezer. Mokřady byly přirozeně zaplavovány vodou z řečiště Dyje po celé vegetační období, takže ani v létě nevysychaly, tak jak se to dnes děje u některých uměle zaplavovaných lužních lesů a hájů. Prostě velmi stabilní přírodní podmínky pro život mnoha rostliných a živočišných druhů, z nichž některé jsou leckde už na pokraji vyhynutí, pokud taky vůbec jsou. I samu okolní krajinu musely mokřady udržovat va zdravém stavu, co se týče podzemní vody a vodního režimu v půdě. Zabetonovaná jímka s asfaltovými břehy s mrtvou a smradlavou vodou tuto blahodárnou funkci určitě vůbec neplní.
Touto akcí aparátčíků nenávratně zanikl jeden z nejvzácnějších mokřadních biotopů ve střední Evropě a i později docházelo k úmyslnému vybíjení kolonií kormoránů. Nadto opakovaně dochází i k otravám vodního ptactva z jedovatých sedimentů této nádrže. Pochybné přínosy, které byly ve své době vytrubovány tehdejší politickou mocí jsou bohužel v naší tzv. 'demokratické' společnosti leckde vehementně obhajovány. Příkladem budiž lužní lesy u řeky Bečvy, jejichž biotop po povodních v roce 1997 zázračně ožil a až do dneška setrvává i přes různé kyanidové tanečky snad ve vitálním stavu. Je to jako přes kopírák - i tady zase hrozí totální likvidace tohoto přírodního skvostu a jeho 'desaturace' v obetonovanou nádrž. Tragická fraška tedy zdárně a vesele nadále pokračuje spolu s 'kanalizací' vodních toků k nevyhnutelnému konci - ať už je moci ten či onen.
A přímo do očí bijícím paradoxem (zvláště pro tristní současnost) je, že zánikem těchto mokřadů byly a budou státem beztrestně 'rozšmelcovány' doslova tuny chráněných druhů.
O které se amatérský entomolog nemůže (podle zákona) ani otřít.


Větším problémem pro přežití druhu než výstavba Novomlýnských nádrží byly už dávno před započetím této nesmyslné stavby meliorace a velkoplošné ničení malorozměrných mokřadů a bažin nejenom u vodních toků v pověstných budovatelských 50. a 60. letech minulého století v nížinách po celém území státu. Prameniště a studánky bývaly podle svědectví pamětníků i mezi poli na mezích, při okrajích lesů, aj. Totální vysušení volné krajiny započalo ale už o hodně dříve, jenom ve zmíněných letech nabralo rychlost přímo tryskovou (budovatelskou). Nejinak je tomu s vodou v lesích - už desítky let jsem neviděl v Moravskoslezských Beskydech a Oderských vrších přirozenou, lidmi nezpevněnou studánku - i ty zpevněné se dnes stávají doslova poutním místem. Velmi mnoho jich zaniklo, maximálně v lepším případě na jejích místech roste trochu mokřadní trávy, která dává tušit o nějaké vodě hluboko pod zemí.
Vše začalo hrubě neznalým a škodlivým úsudkem o nepotřebnosti mokřadů ve volné krajině, a hle.., s přibývajícími lety se člověk už nemusí toliko snažit, stal se zázrak - voda začala mizet z krajiny a mizí dodnes sama(!). Z důvodu přirozené rovnováhy se ale bohužel při stále častějších povodních objevuje tam, kde ji nechceme - v našich obyvácích a nacpaných mrazácích.

Rasu clathratus  zde nebudu zmiňovat, neboť na svých původních lokalitách v Polabí není zatím k nalezení. Ale je tu velká naděje do budoucna - pokud lidstvo zmoudří a přežije - a třeba potom nákladně obnoví mokřady v širokém okolí řeky, střevlík se možná v příštích staletích a tisíciletích vrátí - část populace bývá vždy okřídlená a tímto pohotová k migraci  - v sousedním Polsku a snad i v Německu (potažmo v Belgii, Holandsku, Francii, Dánsku, Anglii, Skotsku, Irsku, Norsku, Švédsku, Finsku, Rusku, aj.) .. poddruh dosud recentně žije. Pokud lidstvo nezmoudří a nepřežije ... stane se možná na 100% to samé, stejně jako v předchozí větě. Takže optimismus je na místě.

Střevlík není vyloženě lesní druh, dokáže přežívat i v rákosinách a nížinných volných plochách bezlesí. Základem pro jeho přežití je stojatá povrchová voda přírodního zachovalého charakteru (takže nikoliv ostravské 'olejové laguny'). Jistou roli tu hraje také podloží a jiné vlivy. Docela určitě dlouhodobě nepřežívá na jakémkoliv zachovalém mokřadním biotopu.
























Carabus (Limnocarabus) clathratus ssp. auraniensis  - BŘECLAV 15.2.2001



Poddruh Carabus clathratus ssp.auraniensis se v České republice vyskytuje na několika málo místech na jižní Moravě. Výskyt je velmi vzácný, nalezení zimujícího imaga je téměř nemožné. Na sousedním Slovensku je na zachovalých mokřadech po celém jihu až po východ republiky, situace je lepší v tom, že se šíří i na vhodná místa severněji. Podobná situace je v Maďarsku, kde také na mnoha mokřadech tento poddruh přežívá.
Velké larvy žijí velmi skrytě. Přes den se ukrývají v pobřežním bahně nebo v hliněných březích vod, v noci se vydávají na lov. Pravděpodobně se nepotápějí za potravou do vody (více k tomuto tématu v článku o C. variolosus ). Pokud mají štěstí a stanou se lovcem, nikoliv kořistí, dokáží trávit potravu v úkrytu velmi dlouho. Ostatně jejich vývoj trvá rychleji než u ostatních larev druhů velkých střevlíků. Kuklí se v zemi na vyvýšených místech, kde taktéž na bezlesých biotopech přezimují. Pokud mají brouci tu možnost, velmi rádi přezimují hromadně pod kůrou a v trouchu stojících mrtvých i padlých kmenů stromů, ovšem většinou nad hranicí jarní zátopové vody. Ta imaga, které jarní příval vyplaví, na biotopu určitě záhy naleznou další vhodnou dřevní nebo jinou skrýš. K utopení střevlíka pravděpodobně nedochází. Je velmi pravděpodobné, že i na zatopených místech, kde brouci přezimují v zemi, se imaga po opadu vody dokáží bez problémů vyhrabat, podobně jako jiné druhy brouků a jiného hmyzu žijících na stejných a podobných místech.
Imago pobíhá a loví i za dne, známá je jeho schopnost potopit se za kořistí i do vody. Aktivuje od dubna až do října, pokud v suchém létě bažiny a mokřady vysychají, zazimovává dříve. Ve zdravém a nenarušeném přírodním prostředí mokřadů se v minulosti vyskytoval i docela hojně v zamočených příkopech po jarních přirozených záplavách, při menších tůňkách apod. Je to totiž druh často migrující a rozšiřující se na další vhodná stanoviště, relativně tak jako velcí potápníci. V současné České republice na rozdíl od situace v okolních státech je mu toto právo volného pohybu asi nadobro (či nadlouho?) upřeno ze dvou hlavních důvodů. Za prvé - populace jsou velmi mizivé a za druhé - není kam a kde migrovat.




V obrazové ukázce ještě dva historické kusy druhu Carabus clathratus ssp.auraniensis  z již neexistující moravské lokality Mušov.



BACK