Carabus (Chaetocarabus) intricatus
new
Carabus intricatus je rozšířen ve třech nebo čtyřech poddruzích a jejich několika místních odchylkách na pevninské Evropě od Francie po Turecko.
Poddruhy z jižnější Evropy jsou v současnosti některými autory uznávány jako samostatné druhy.
České jméno druhu zní vrásčitý což velmi přiléhavě vystihuje vzhled povrchu krovek, který je pokrytý jakoby podélnými vráskami, mezi nimiž zaniká několik přerušovaných žeber. Příčnými vráskami je pokryt také kraj štítu a čelo mezi vystouplýmia očima. Barva povrchu broučího těla bývá většinou modrá až fialová s výraznějšími okraji, velmi vzácně u živých kusů modrozelená až zelená.
Velmi zajímavý je jeho vzácný výskyt na britských ostrovech, který se tak často oficiálně neuvádí. Objeven byl zde poprvé v roce 1811 v okolí malého města Tavistock v hrabství Devon na lesní lokalitě Double Waters. V současnosti je v místě přírodní rezervace Dartmoor National Park.
Dodnes je brouk považován za velikou vzácnost a výskyt druhu je omezen na několik lokalit v Devonu, Cornwallu a Glamorganu. RNDr. J. Mařan v knize Naši brouci (1963) tvrdí, že střevlík byl na britské ostrovy jednotlivě a uměle introdukován lodní dopravou z Francie.Pokud to tak skutečně bylo, tak se zdá, že se docela úspěšně aklimatizoval a žije zde sice malá, ale už trvalá populace. Na internetu lze dohledat videa a články, ve kterých místní přírodozpytci demonstrují velké nadšení z lokálních nálezů druhu.
Velikost druhu ve střední Evropě velmi vzácně překračuje velikost 35 mm, kdežto některé jeho rasy na středním Balkáně a v Řecku se mohou pochlubit délkou těla i přes 40 mm, zvláště je to markantní u samic. U řeckého poddruhu intricatus krueperi z pohoří Ossa se k tomu připojuje i větší šíře krovek než u nominátní rasy, takže vzhled takového kusu je pak velmi impozantní. Velmi vzácné jsou také nálezy kusů s velikostí pod 25 mm a méně.
Žije vzácněji v nížinných lesích, hojněji pak v lesích podhůří až po horní hranici lesa. Pozoroval jsem aktivní imago v pohoří Malá Fatra u Mojžíšových pramenů nad Šútovským vodopádem ve výšce 1100 m.
Nejhojnější výskyt býval ve vlhkých listnatých a podhorských lesích s příměsí smrku a jedle, kde hromadně zimoval v červeném trouchu padlých jehličnatých kmenů a pařezů porostlých silnou vrstvou mechu. Klepnutím myši následující obrázek takového biotopu zvětšíte.
Ve vlhkých stržích a svazích těchto lesů v Oderských vrších na střední Moravě býval velmi hojný. Pod tlející kůrou a hlouběji v trouchu nahnilého ležícího kmene smrku jsem v předjaří roku 1983 pozoroval desítky zimujících imag natěsnaných těsně vedle sebe a pod sebou ve vrstvách jako sardinky v konzervě. Tyto nálezy jsou však v Oderských vrších už minulostí, brouci se nacházejí jednotlivě a vzácně. Ještě hůře dopadly tzv. chráněné druhy Carabus irregularis a Carabus variolosus – tyto na mnoha původních místech výskytu v Oderských vrších už nejsou k nalezení. Na vině je vysychání lesů a uměle vyvolaná tzv. kůrovcová kalamita; velké úseky přirozeného lesa zmizely, spolu s jehličnany i přestárlé listnaté porosty, mega-akce ´kůrovec & údajná změna klimatu´ posloužila jako výborná záminka k totálním holosečím všeho, co se dá rychle zpeněžit. Souvislé přírodní biotopy zanikly, lokality i s mnoha prameništi proschly a na vysušené tvrdé půdě velkoplošných vyfoukaných pasek původní druhy nemají šanci přežít.
Tu a tam zůstaly jen okleštěné malé ostrůvky lesa, které ale v blízké budoucnosti padnou ze zřejmých důvodů taktéž. Druhu intricatus v areálu Oderských vrchů vyhynutí asi nehrozí, (kromě dvěma druhům uvedeným výše!), ale počty nalezených dospělých brouků jsou oproti dřívějším dobám velmi redukované a nálezy pouze jednotlivé a náhodné.
Carabus intricatus se šířil i ve velkých městech z neudržovaných příměstských lesů, které byly důležitými útočišti některých lokálně mizejících druhů velkých střevlíků, např. C. coriaceus, C. scheidleri a C. ulrichi. Z těchto biotopů druh intricatus proniká do zahrad a sadů, kde si v brzkém podzimu spolu s dotěrnými vosami velmi rád pochutnává mimo jiné na opadaném hnijícím ovoci.
Jeho hlavní potravou jsou ovšem slimáci, žížaly a jiní drobní živočichové, kteří žijí na lesní půdě, včetně larev vlastního druhu i jiných druhů střevlíků. Vždy je to asi pravděpodobně potrava živá, mršinám se údajně oproti jiným druhům velkých střevlíků rodu Carabus vyhýbá.
Slimáci jsou zřejmě častou a vybranou pochoutkou, po jejichž slizové stopě utíká hladový střevlík jako pes; po dostižení kořisti zaboří dlouhá a ostrá kusadla do slimáčího těla, které se kroutí a brání vypouštěním hojného slizu, ale není mu to moc platné, silný brouk se ani nepohne, jeho dlouhé nohy mu poskytují dostatečnou oporu a pomalu vpouští do slimáka svou trávící šťávu, jejíž jed ochromí slimákovu nervovou soustavu, takže pro něj snad nastává milosrdná smrt. Střevlík pak rozloženou kapalnou tkáň oběti jednoduše vysaje.
Někdy mne při pozorování takového výjevu nechtěně napadne, kdo by asi byl teoretickou kořistí, kdyby střevlík dorůstal velikosti okolo 0,5 m až 1m.
Za kořistí dokáže vylézt i do vysoko do korun stromů, neprovozuje to jen druh C. intricatus, např. v jihozápadní Bosně jsem takto jednotlivě pozoroval při nočním lovu i balkánskou rasu střevlíka C. caelatus dalmatinus. Zdá se, že druhy rodu Carabus, které mají velmi dlouhé a silné nohy jsou k takové akrobacii lépe uzpůsobeny a také ji úspěšně využívají pro zpestření svého jídelníčku.
V dubovém patře podhorských lesů Slovenska druh intricatus asi úspěšně konkuruje druhům rodu Calosoma v lovu stromových housenek. Jeho larvy pravděpodobně oproti larvám krajníků tuto schopnost víceméně asi neovládají, a drží se spíše při zemi.
Střevlík zase naopak bývá často vyhledávanou potravou větších obratlovců, plazů a ptáků, např. zmijí a užovek, krtků, ježků, rejsků, jezevců, lišek, kukaček, sov, aj.
Na obrázku je samice druhu, která vykazuje znaky tzv. formy =angustulus Haury, 1876, podle J.Niedl, 1959 patří většina kusů z karpatských pohoří Slovenska k této formě. Podobné a štíhlé kusy z úzkými krovkami jsou také z jižního Slovinska.
Lokalita Horná Štubňa, střední Slovensko, datum 30.5.1989, pod odstávající kůrou odumřelého a stojícího pahýlu kmenu jedle.
Na obrázku je pěkná ilustrace
střevlíka druhu intricatus z publikace Naši brouci (1963) od RNDr. Josefa Mařana, který byl vědeckým pracovníkem a přednostou Entomologického oddělení Národního muzea v Praze, mj. i předním odborníkem na čeleď Carabidae. Podnikl řadu cest a sbíral brouky nejčastěji na Balkáně, především v Bulharsku a Řecku.
Jeho kniha byla ve své době určena především mladým zájemcům o entomologii; má ale i po letech svou nezaměnitelnou a informační hodnotu. Texty k některým vybraným druhům a zvláště některé kapitoly v úvodu knihy mají i dnes zájemcům o brouky co říci.
Aktuálně je nabízena k prodeji v několika antikvariátech i za nadhodnocenou a velmi přemrštěnou 'obchodnickou' cenu cca i 700 až 800 korun. Z původních 20 Kčs.
Texty v knize doplnil překrásnými ilustracemi akademický malíř František Procházka. Jeho kresba střevlíka vrásčitého je sice trochu nevěrohodná, co se týče rýhování krovek, ale přesto nádherná.
Autorem zajímavého textu níže pod obrázkem je už sám Josef Mařan.
