Carabus (Hygrocarabus) variolosus
Druh Carabus variolosus je jedním z nejpozoruhodnějších velkých střevlíků naší domácí hmyzí fauny. Jednak svým vzhledem, který se zcela vymyká běžnému průměru a jednak svým způsobem života. Povrch tvrdého
těla dobře odpovídá českému názvu brouka 'hrbolatý' - velké jamky v žebírkách krovek jsou dosti často zaneseny zaschlým jílem, který takto ještě umocňuje přirozenou schopnost střevlíka chránit se před predátory. Velmi nápadné jsou poměrně dlouhé a tenké nohy. Veliká a dýkovitá kusadla a silně vystupující oči předpokládají velmi dobrého lovce, který se pouští za kořistí i pod vodní hladinu potoků a bažin.Toto velmi bizarní zvíře je prostě dokonale přizpůsobeno životu na mokřadních a lesních bažinatých biotopech - vrchovištních prameništích. Dále u koryt horských a podhorských potoků s pomalejším tokem, které jsou 'živeny' vodou z okolních podmáčených míst. Zvláště na rozsáhlých prameništích Oderských vrchů jsou populace hodně početné, velkou většinou druh biotop úplně 'vyčistí' od příbuzných druhů rodu Carabus, jen vyjímečně se nalezne na těchto místech jiný druh velkého střevlíka.
Brouk je na Moravě ještě poměrně hojným druhem zvláště v podhůří Jeseníků, ale i v pohoří Moravskoslezských Beskyd a na mnoha místech Hostýnských vrchů , vzácněji pak i v Bílých Karpatech. Je daleko hojnější než dva příbuzné a poslední dobou stále více vzácnější druhy - Carabus irregularis a Carabus obsoletus, které se také mohou vyskytovat na podobných biotopech. První zmíněný střevlík jen samozřejmě hlavně v Oderských vrších a šířeji v podhůří a centrální části Jeseníků , ten druhý uvedený druh pouze a jenom v Moravskoslezských Beskydech.
Střevlík jako i jiní zástupci rodu Carabus je převážně druh s noční aktivitou, ale poměrně často dochází k nálezům pobíhajících imag za plného denního světla. Zřejmě to má souvislost s pářením - nervózní samci při hledání družky asi ignorují
zavedené přírodní pořádky. Samice kladou vajíčka přímo do půdy poblíž zdrojů potravy pro mladé larvičky, jinak se o ně dále nestarají. Nezřídka se stane, že potomek skončí svůj život v kusadlech rodiče.
Neobratná larva po vzoru imag přímo ve vodě neloví, vrozené fyzické schopnosti... ani přepoklady imaga pro to určitě nemá, stala by se určitě snadnou kořistí a potravou jiných...(m.j. na lokalitách se hojně vyskytují různí obojživelníci - žáby, čolci a mloci, aj. - brouci a zvláště měkké masité larvy jsou pro tyto vítanou lahůdkou) ...a také pro vlastní druh. Larva se naopak musí velmi dobře skrývat v lesní půdě a její důležitou příjmovou složkou 'bílkovin' jsou tak zase jen larvy vlastního druhu - na místech kde tento druh převažuje, .... dochází ke kanibalizmu v drtivé většině pouze u larev, imaga pro svou hbitost a absenci měkkých částí těla se prakticky nijak zvlášť neohrožují.
Nasycené imago tráví potravu v úkrytu, nacházel jsem je ve vyhrabaných jamkách pod mechem podobně jako se nacházejí zimující imaga. Pokud má střevlík možnost zimování pod mechem na jílovitých březích potůčků a bažin - dává mu většinou přednost, i přes velkou četnost pařezů a nahnilych kmenů, kde samozřejmě zimuje také, zvláště je-li trouchnivé dřevo pokryto silnější vrstvou mechu. Přezimuje víceméně jednotlivě, ale stává se, že v zimujících komůrkách bývá více jedinců pohromadě - to jsou zřejmě starší víceletá imaga - larva se kuklí samostatně až koncem léta a vylíhlý brouk kukelní komůrku ten rok už neopouští - přezimuje v ní až do příštího jara. Část populace přezimuje také hlouběji v zemi. Pokud býval konec zimy rychlý a s nástupem velmi teplých dní, tak jsem první kusy opouštějící zimoviště potkával už začátkem dubna. Čerstvě vylíhlé kusy jsou čisté bez nánosů bláta, víceleté kusy bývají někdy doslova pokryty tvrdou zaschlou krustou z nánosů jílu.
Poddruh variolosus zasahuje bez jakýchkoliv forem východně až do západní Ukrajiny a jižně až do středního Rumunska, v podstatě se vyskytuje v celém pohoří Karpat. Poddruh nodulosus je svým výskytem omezen na alpská pohoří, východně a jižně zasahuje okrajově do Maďarska a Srbska, snad i do Černé Hory, západně až do centrální Francie a středního Německa. Nověji jsou tyto poddruhy autory uznávány jako samostatné druhy.
Brouk je v současnosti v ČR (hory a podhůří Moravy) i SR lokálně hojný, někde i velmi hojný. Důvodem je přísnější ochrana pramenišť v podhorských a horských lesích. Jistým ohrožením lokálního výskytu může být kácení okolo vně a v blízkosti těchto lokalit, protože druh preferuje v lesích zastíněná a chladnější místa. Radikální změnou těchto podmínek mohou populace vymírat. To se zrovna týká zde zobrazených fotografií biotopu, lokalita byla nekompromisně 'lesnicko-hospodářsky ošetřena' ...t.zn. les vykácen, prostor tímto vystaven přímému slunci, větrům a dalším nepříznivým vlivům... pokus o jehličnatou školku ztroskotal, kvůli podmáčené půdě.... Dnes místo zarůstá náletovými dřevinami, brouk není k nalezení. Fotografie tedy nejsou aktuální, zobrazují dobu minulou (cca 25 let zpátky) a byly digitálně zkopírovány z barevných diapozitivů.
Naštěstí je pořád dostatek vhodných biotopů, zvláště v souvislých lesních porostech, odolný druh Carabus variolosus je daleko a lépe přizpůsobivější dnešnímu ziskovému lesnímu 'hospodaření' než některé mizející příbuzné druhy (viz výše).
V závěru fotografie preparovaných sbírkových imag (viz níže).
Z rozsáhlého lesního prameniště zůstala jen hluboká tůň rozrytá lesní technikou a zarůstající ostřicí, obklopená mýtinou s několika stojícími stromy. Z předcházejících fotek je zřejmé, že šlo o nejstarší úsek lesa - zde byly letité smrky a jedle s velkými průměry, cenný biotop byl obětován za mrzký peníz.
Carabus (Hygrocarabus) variolosus ssp. variolosus - female + male
