Tentokrát do lužních lesů a nivních luk jihozápadního Slovenska - do Záhoří, které se dělí na západní část - lužní lesy při řece Moravě a východní část - borové porosty a lokality vátých písků. Západní částí Záhoří vede cyklostezka, která víceméně kopíruje tok řeky Moravy.
V květnu roku 2010 se tu přehnala povodeň, která zaplavila bahnem širší okolí řeky a větší část vody se rozlila četnými slepými rameny do rozlehlých nivních luk, takže na rozdíl od jiných míst na horním toku Moravy tu nebyly zaznamenány skoro žádné škody. Především tato místa byla za komunistického režimu nepřístupná, neboť korytem řeky vede státní hranice s Rakouskem, díky širokému hraničnímu pásmu tu příroda byla paradoxně ponechána sama sobě, neproběhla tu žádná větší regulace toku řeky (až na pár zásahů z 90.let minulého století) a nějaká další horečná stavební činnost, na kterou ostatně díkybohu, nejsou v současné době ani finanční prostředky. Morava tu odkrývá svou prastarou tvář, kterou už na jejím toku v České republice neznáme, tam se z ní stal pouze regulovaný kanál z rychle tekoucí vodou, jehož břehy tvoří až na výjimky několika chráněných území, pouhá fádní pole nebo zřetelně průmyslová krajina.
Rozdíl je tak neskutečný, skoro se nechce věřit, že jde o tu samou řeku. Tady na Slovensku líně tekoucí řeka, 
která si sama bez lidských zásahů formuje své písčitohlinité břehy, které místy vytvářejí široké pruhy naplaveného písku, kterému v postupu brání pouze široké kmeny vrb a topolů přilehlého lužního lesa. Zakalená hladina slepých ramen a kanálů vypadá jako bez života, ale za malou chvíli lze vidět drobné brouky vírníky kroužící mezi nervózními vodoměrkami a potápníky, kteří bleskurychle naberou trochu vzduchu a mizí v hloubce kalné vody. Jedinou připomínkou civilizace jsou na rakouském břehu chaty na vysokých pilotech po vzoru rybářských bašt, vybavené dlouhými lany a kladkami, na kterých se houpe široká spouštěcí síť na ryby - až na všudypřítomná mračna komárů určitě docela kvalitní trávení volného času.
Zdejší nivní louky jsou tu skutečně od horizontu k horizontu, v květnu, až na výjimky zelené, bez kvetoucích bylin, pouze sem tam přerušené žlutou barvou kvetoucích pryšců. Květena nivních luk není obecně moc druhově bohatá, většinu tvoří různé druhy ostřic a jiných trav, zde je však druhová pestrost na první pohled větší 
než na příbuzném moravském Pohansku, např. lze tu nalézt i ostrůvkovitý porost vzácné mokřadní byliny žluťuchy žluté, která na Pohansku patří k rychle vymírajícím druhům. V květnu ji lze i tady těžko spatřit pro její menší vzrůst, kdežto v období květu, které nastává v letním období je nepřéhlédnutelná svým velkým a žlutým květenstvím. Letos je druhová pestrost i tady ochuzena následkem loňské povodně, loukám to trvá někdy i více sezón k návratu do původního stavu. Zde je záhodno připomenout, že je nutné se zdržet jakýchkoliv umělých zásahů - např. na Pohansku v současnosti velice oblíbeného a z jakýchsi divných dotací financovaného, strojněmechanizovaného 'mulčování' luk a hrází několikrát do roka.
Lužní les tu nedosahuje takové mohutnosti a viditelného stáří, přece jen je poznat, že časté povodně a dlouhodobě stojící voda brání růstu listnatých velikánů, nejčastější jsou tu rychlerostoucí vrby a topoly a různé křovištní formace. Vrby i topoly dosahují místy také úctyhodných rozměrů i stáří. Pruhy lesa se sřídají s rozlehlými nivními loukami, někde má les jen jakousi strukturu úzkého prastarého větrolamu - to dokazuje přiměřenou míru zásahů našich předků.
Nivní louky jsou domovem pro veliké množství živočichů, mimo ptáky také pro heliofilní a slanomilné druhy hmyzu. Na odkrytém a slunci vystaveném vlhkém bahně pobíhají druhy, jež jen tak někde dnes už neuvidíte.
Na první pohled pustém místě se to hmyzem přímo rojí. Někdy jsou louky zalité vodou po většinu roku, ale i v suších letech zůstávají ostrůvky skromných vodních ploch s bahnem, které daleko od vody vytváří tvrdou suchou krustu s dlouhými puklinami, do kterých se malí obyvatelé těchto mokřadů 
dokáží velice rychle a svižně schovat. A užovky, ať už běžné nebo ty vzácnější - stromové, zde mají v jistém období roku potravy nadbytek - mimořádné množství žab - ropuch a skokanů nelze přehlédnout. Krajina je protkána množstvím pěšinek i zarůstajících hliněných cest, nedá se tedy říci, že je to dokonalá středoevropská divočina, sem tam potkáte rybáře, často, zvlášť v pěkných víkendových dnech cyklisty, kteří tu projíždějí velice rychle - možná pro potěšení z rychlé jízdy po kvalitní cyklostezce nebo pro dotírající hejna komárů. Toto místo je cenné v tom, že tu člověk může vnímat obraz přírody, takové, jaká byla kdysi, ale i takové, jaká by mohla v budoucnu zase být..
.
.....
.....
