Každým rokem navštěvuji doliny Malé Fatry a nejinak i tento rok poslední sobotu v květnu. Předpověď počasí byla slibná a tak vyzbrojen dobrou náladou a hlavně zrcadlovkou jsem se těšil na příjemně strávený den. Velice dávno byla tato činnost, ke které jsem se chystal, nazvána známým spisovatelem panem Jaromírem Tomečkem poeticky "Lovy beze zbraní", což je velice příhodný název pro fotografování divoké zvěře, ale neměl jsem žádný zájem tímto způsobem ulovit na Slovensku přemnoženého Ursus arctos (pozn. - medveď), natož aby dotyčné zvíře třeba ulovilo mne. To byly nad ránem zatím jediné obavy a celkem oprávněné, neboť v tomto období velice nebezpečné samice těchto tvorů zrovna doprovázejí svá dovádějící mláďata. Čas strávený ve vlaku jsem tedy věnoval kromě dřímání i přemýšlení jak se výše jmenované situaci vyhnout nebo snad nedejbožene...ne...
Při přestupu na autobus místní linky v Žilině občas přes mraky vykouklo slunce, vrcholky Malé Fatry byly ovšem v mlze a za necelou hodinu jsem kráčel k lesu po značené cestě v drobném dešti. Ten naštěstí neměl dlouhého trvání, ale zatažená obloha zůstala i tak po celý den. Výše v dolině se přidala i mlha, která měla jednu výhodu pro vznik zajímavých fotografií, ale na můj strach z medvědů měla vliv přímo katastrofální. Představte si úzkou pěšinu, nehybná mlha, ticho jak v hrobě, koldokola hustý les a viditelnost tak na 15 metrů - dobré pole působnosti pro největší evropskou šelmu. No srdce jsem už neměl v kalhotách, ale určitě šlo kdesi za mnou a úpěnlivě toužilo po okamžitém návratu. No a v této chvíli přede mnou vyběhla z borůvčí vypelichaná škaredá liška..., šok to byl pořádný.., ale strach se odrazil ode dna a začal jsem se konečně soustředit na to, kvůli čemu jsem přijel... na focení starých nádherných buků v podhorském, ještě (i přes nepřestávájící kácení) zatím stojícím pralese.
Nikdy jsem "neobjímal" stromy a ani to nehodlám začít dělat, ale musím napsat, že při pobytu v tomto prastarém lese, jsem lidi, kteří občas tuto podivnou činnost provádějí, docela chápal... neboť i ty jednotlivé stromy, ba celý prales vyzařoval něco jako duši.. něco takového, co už dávno zaniklo a neexistuje a co už dnešní svět nemůže a ani nechce znát. Zvláštní a vyjímečná chvíle, kterou umocňovalo ticho a pomalu stoupající mlha.
.........
.........
Staré buky jsou velmi fotogenické pro svou hladkou šedobílou kůru, kterou dotváří na spodních vlhkých místech zelená řasa a mech. I suché části kmene a větví, kde kůra chybí, nepůsobí rušivě, nadto pomalé, opravdu "ladné" křivky stromu... prostě toto focení je mimořádnou lahůdkou.
Mladé zelené lístky buků v kontrastu s hnědým zetlívajícím listím na zemi, rašící výmladky na mrtvém dřevu pařezů, spousta druhů bylin a mechů, zdánlivě parazitujícího hmyzu...atd,..to vše svědčí o tom, že tento konkrétní prales je mimořádně životaschopný systém, bylo by velice černobílé jej vidět jen jako umírající les vhodný tak akorát jako zásobárnu pro palivové dříví. Je to jedna z mnoha forem přirozenosti života, která svým malým dílem paradoxně může přispět k řešení všech naléhavých civilizačních problémů, nikoliv ve smyslu nesmyslné a povrchní filosofie "zpátky na stromy", ale spíše ochotou lidí se poučit, divoká příroda tu byla mnohem dříve než my, ona to řešení v sobě má.
..
.........
.........
Ke zlomeným a umírajícím velikánům, jejichž kmeny jsou i hodně přes metr široké jsem přistupoval s opravdovou úctou...jejich stáří nedokáži odhadnout, ale v této nadmořské výšce okolo 1000 metrů.., při určitě drsných přírodních podmínkách je každý takový strom zázrakem přírody..., myslím na dobu i okolo 300 let a víc.. ano, tyto stromy by mohly vyprávět...
Ve cvakání (na medvědy jsem bohudík skoro zapomněl a srdce bylo tam, kde mělo být) mě vyrušilo několikateré a velice blízké zatroubení jelena... pravděpodobně jsem i přes mlhu nejasně zahlédl jeho hlavu s parohy...až na klapot zrcátka jsem se pohyboval tiše a vzduch byl skoro nehybný. Naštěstí ani jeden z nás o blízké setkání "v tváří tvář" nestál,
a myslím, že jsem měl z toho určitě větší radost než ten jelen - fotit ze stativu rozzuřené dvoumetrákové parohaté zvíře připravené k útoku - to opravdu není moje hobby. A oproti stromům ani pořádně nepostojí ...žádná výhra..
Asi
po poledni se mlha zvedla, trochu se vyjasnilo, aspoň jsem mohl využít kratších časů závěrky. Tato výhoda ovšem netrvala déle než dvě hodiny a co to jsou dvě hodiny na takovou práci... pak se ještě více zatáhlo a začalo pršet. Nezbývalo než si sbalit fidlátka a honem dolů, v dešti jsem vyfotil ještě několik gigantických pařezů, na autobus jsem docházel už naskrz mokrý. Doma při prohlížení celodenní práce jsem ovšem byl navýsost spokojený, ba právě pro to deštivé počasí - fotografie byly na pohled lepší, než jsem čekal. Pár webových ukázek máte přímo na této stránce..
..
.........
.........
..
.........
.........
